2014
8.11.2014 - Myslím, že teď už můžu říct jistě, že letošní sezóna pro nás skončila...To, co jsme letos dokázali, kam jsme se všude podívali a dostali je něco neuvěřitelného. Chtěla bych moc poděkovat všem lidem, kteří při nás stáli, podporovali nás a hlavně nám věřili. Díky moc, Vaše podpora je to nejcennější...Teď už se dát jen zdravotně do pořádku, ať už můžeme začít trénovat na příští rok. Doufám, že to bude co nejrychleji...
4.-5.10.2014 - Turnov - KOZA CUP aneb závody u Zrcadlové Kozy - Velmi příjemné, snad už tradiční závody, které si pokaždé moc s Leem užijeme. V sobotu jsme běželi Agility - 1. místo, Jumping 8.místo - jedno odmítnutí, zkouška SA3 1.místo. V neděli Agility 2.místo, Jumping 20.místo - Leo trochu víc mimo - 2 odmítnutí + 1 chyba + trestné za čas, Memoriál Ivy Patákové 1.místo, SA3 DIS. V součtech za 2 dny jsme se umístili na 4. místě a v součtech za 4 dny na 2. místě.
27.-28.9.2014 - Liberec - Mistrovství České republiky v agility - Naprosto dokonalé - super parkury, atmosféra, spousta úžasných týmů...Bylo to úplně něco jiného než na normálních závodech. Alespoň pro mě. V parkuru nebylo jediné místo, kde by si člověk odpočinul. Pořád musí myslet, co teď, co dál...S naprosto úžasným družstvem - Junior gang jsem si závody neskutečně užila...V Jumpingu jednotlivců jsme se umístila na 19.místě s čistým během, v agility jednotlivců na 19.místě s jednou laťkou...Přesto skvělý běh...pro mě. Dalo by se tam vylepšit tolik věcí, ale já byla přes to spokojená... V součtech nám to vydalo na 12.místo. Jako družstvo jsme se v agility umístili na 5.místě, já s Leemm DIS, nějak jsme se neshodli. V jumpingu 10.místo, já s Leem odmítnutí - minul kruh. V součtech to bylo krásné 5.místo. Tímto bych chtěla všem moc poděkovat za ohromnou podporu, ale především našemu skvělému družstvu Junior gang!
VIDEO agility jednotlivců: www.youtube.com/watch?v=fAhlTAqodiE
VIDEO jumping jednotlivců: www.youtube.com/watch?v=6_IEPlGkq5M
VIDEO jumping družstev: www.youtube.com/watch?v=Vjq4NtGsDJU
6.-7.9.2014 - Litoměřice - Royal Canin - Mistrovství České republiky mládeže v agility - Co k tomu napsat. Snad jen to, že jsme to všechno mohli zaběhnout lépe. Hra - gambler - Leo běžel docela hezky, jen minul kladinu, kterou jsem mu asi zastínila, ale bylo z toho 4. místo. Agility družstev: 2.místo - Leo jedna chyba - laťka, Jumping jednotlivců 2. místo, to byl parkur, který nám sedl asi nejvíc, jinak se mi moc nelíbily. V neděli jsme běželi Jumping jednotlivců, kde Leo minul poslední skočku, asi jsem tam nebyla včas. Jinak 4.místo. V Agility jednotlivců skočená houpačka a pak jsem to spletla já a DISkli jsme se... V součtech za družstva nám to vydalo na 2.místo. Myslím, že i přes to všechno jsme si víkend moc užili a už teď se těším na náš poslední juniroský rok :))
23.8.2014 - Na poslední chvíli jsme se přihlásili na závody O Pohár PPP v Jičíně. Parkury stavěl Rene Blank a celkově závody byly moc super.
V Jumpingu jsme se umístili na 2.místě, ve zkoušce jsme se diskli po tom, co Leo minul kladinu a pak na ní ještě skočil zónu, tak jsem ho vrátila. V agility jsme skončili na 2. místě a v součtech agility + jumping též na 2.místě.
11.-13.7.2014 - European Open Junior 2014 - Na cestu do Itálie jsme se vydali ve středu 9.7.2014. Do kempu jsme přijeli ve čtvrtek v dopoledních hodinách. První dojem nebyl moc slavný. Chatky. Oproti loňskému superluxusnímu hotelu ve Švýcarsku to bylo něco trochu jiného, ale to se přežije. Otevíráme chatku. Máme být ubytovaní po třech, jenomže i v tak malém prostoru vidíme jen 2 postele. 
Bylo to opravdu miniaturní - Leonovu klec jsem musela dát na skříň a mé spolubydlící si je rozložily na záchodě. Ano, jinde místo prostě nebylo :D Časem zjišťujeme, že 3. postel se nachází složená ve skříni. No super, náš osobní prostor se ještě zmenšuje rozloženou postelí. Má to alespoň klimatizaci, což v těch vedrech bylo super. A ještě jsme na tom byli dobře, někomu nefungovala. To mi připomíná lednici, která moc nemrazila. Když si na to někdo z Čechů stěžoval, dostalo se mu odpovědi, že to není lednice, ale pouze chladící box a to je věc, která někdy chladí a někdy ne. Prostě Italové :D Necháváme pejsky v chatkách a vydáváme se do města. Respektivě do obchoďáku. Do Milána se pojede zítra. Pak už následovala večeře a návrat do kempu. V pátek ráno jsme se vydali do blízkého aquaparku. Myslím, že jsme si to všichni nad míru užili. Po několika hodinách jsme byli nuceni opustit osvěžující vodu a vrátit se do neskutečného vedra - na veterinární přijímku a trénink. Když jsem uviděla povrch, spadl mi kámen ze srdce. Tráva! Byla to krásná zelená tráva :D nebylo to úplně rovné, ale nebyblo to vyrovnané pískem jako ve Švýcarsku, to mi stačilo :) Z tréninku mám smíšené pocity. Leo krásně makal, ale až moc. Vyzkoušela jsem zónovky a vrátili jsme se do stínu. Následující program byl pro většinu jasný - návrat do aquaparku. Do Milána jsme nakonec chtěli jenom 3, na čež řekli, že se tam nepojede. Bylo mi to dost líto, když už tu jsme. Nedá se nic dělat. Šli jsme alespoň omrknout jeho okraj, kde jsme byli ubytovaní. To jsme ale netušili, že tam pohledy prostě neseženeme. S nepořízenou jsme se vrátili do kempu a začali se strojit na zahájovací ceremoniál. Jako Repubblica Ceca jsme hrdě nastoupili s bojovými pokřiky.
Bylo to opět nezapomenutelné. Kráčet tam pod kmytajícími českými vlajkami a ukázat, že i my tam máme své místo mezi ostatními, mnohem většími, zeměmi. Poté jsme si poslechly motivační proslovy pořadatelů a rozhodčích. Napjatě jsme očekávali co si Italové přichystají na úvod pro ně typického. Ve Švýcarsku to byly alpské rohy a vyhazování vlajky. Přichází paní převlečená za malou holčičku s obručí v ruce a za ní někdo v kostýmu plyšového psa. Paní začíná psa cvičit. Trochu udiveně na to koukáme stejně jako ostatní země kromě Italů. Ti se hlasitě smějí. Ještě jsme si oběhli pár koleček s vlajkami a odešli na večeři. Ani jsme se nenadáli a byla tu sobota ráno. Na snídani jsem neměla ani chuť. Přesvědčím sama sebe a sním croissant. V sobe mám tak neskutečně moc pocitů. Ještě, že junioři small začínají. Budu to mít rychle za sebou. Alespoň 1. běh. Potom spadnou nervy. Nesmím se nervovat. Přenesu to na Lea. Když on se na mě dívá tak strašně chápavě. Jako kdyby říkal, že se nemám bát, že to spolu zvládneme. A i kdyby ne, tak si to pořádně užijeme. Nechci ho zklamat. Už nás volají na prohlídku. Cesta na závodiště je nekonečná. Připadám si jako Alenka v říši divů. S každým dalším krokem si připadám ještě dál. Po celé věčnosti jsme tam nakonec došli. Všude spousta lidí. Na obou parkurech se míjí junioři jako spousta mravenců. Vždyť z té prohlídky nemůžu nic mít. Musím to přestat všechno řešit. Snažím se soustředit jen na pořadíí překážek. Nemůžu říct, že se mi parkur líbí, ale nedá se říct, že se mi ani nelíbí. A ještě k tomu Agility. Zónové překážky. To nemůžu nikdy dát. Takových čistých a rychlých běhů. Ale jsou tu i chybné. Pořád si opakuji trať a přemítám, kde si dát na co pozor. Už k nám kráčí juniorští manažeři. Máme se jít připravit. Zase ta nekonečná cesta do kempu. Otvírám dveře. Leo vrtí ocásekm a protahuje se. Trochu mě to povzbudí. Beru nejnutnější věci a běžíme zpátky. Chytiit pár talířů, rozeskákat, zchladit a hurá na start. Nedočkavý Ital nás už vyhlíží a ukazuje, že se mám postavit před start. Držím Leona v náruči. Cítím jeho divoce bušící srdce. Ještě opatrná slova Jiřinky: "Nenech se vyhecovat u houpačky!" Jasný, předpředposlední překážka je houpačka a pak rovinka. Na kvalifikačkách to samé v bleděmodrém - už jsem to nevydržela, utekla jsem mu a on ji skočil. A tady ještě budou fandit Češi. Naposled zopakovat parkur a jde se na to. Za skandování Čechů, které ani nevnímám, pokládám Lea před 1. skočku. Dávám si náskok. Zase na mě kouká tím svým strašně chápavým pohledem. Vybíhám. 
Už ani nevím, jak se to všechno seběhlo, ale najednou jsme se ocitli v cíli s čistým během. Ještě Leovi přečetli čip a už jsme šťastně odcházeli se vykrokovat. Potom jsem Lea vrátila do chatky, ať nabírá síly na další běh. Vrátila jsem se zpátky na závodiště. Už nikdo neběhal a přestavoval se parkur. Běží ke mně kamarádka, že jsme se s Leem prý umístili na 2.místě. Nemůžu tomu uvěřit. Honem se běžím kouknout na výledkovou listinu. A ona to je pravda!!! Vážně!!! Už ani nevím, jaké byly moje první pocity, ale bylo jich opravdu spousta. Povezu si domů pohár! POHÁR Z EVROPY. Budu stát na stupních pod českou vlajkou! Jdu do finále z 2.místa. A spousta dalších jako co tomu řeknou doma, na cvičáku, ti, co mě někdy trénovali a všichni ostatní v ČR. Zasypává mě spousta českých reprezentantů, objímají mě, gratulují a co mě překvapilo i jejich rodiče. Vlastně ona to byla i 1. česká získaná trofej. Než jsem se pořádně vzpamatovala, už jsme měli prohlídku na finále. Byl to jumping. Dost nás překvapilo, že parkur byl docela lehký. Z toho jsem nadšená moc nebyla. Přece jenom bude hodně záležet na rychlosti než na technice. Naši juniorští manažeři nám radili s prohlídkou a mě navrhli vedení, které jsem nikdy nedělala, ale že to bude prý rychlejší. Proč to nezkusit. Cítila jsem pocit výzvy a dokonce jsem se těšila až to vyzkouším. Alespoň, že prohodili pořadí, takže jsem běžela skoro na konci. Ještě za nás dali háravky.To čekání než půjdeme na řadu bylo děsné. A už je to tu zase. Zvedám se. Jdu do kempu pro Leona. Celé se to opakuje znovu. Stejně jako ráno. Už mířím na start. Nikde nevidím naše manažery. Znervózním. Trochu mě chytá panika. Sakra kde jsou? Vždyť mám za chvilku startovat. Najedou vidím Péťu jak jde s úsměvem ke mně a říká: "Možná by bylo dobré běhat u smallů." No jo. Já stojím u parkuru large. Vůbec mi to nedošlo. Přeběhnu o parkur vedle, kde už mě italští pořadatelé nevózně vyhlíží. Opět si zopakuji parkur, už se chystám na start, když v tom uslyším povzbudivý hlas: "Ukaž jim jak se běhá v Čechách a hlavně si to užij!" To mi dodalo sebevědomí. Možná až moc. Hrdě jsem položila Lea před 1. skočku a nějakou nervozitu jsem vůbec neřešila. Alespoň co si pamatuji. Poslední pohled na namačkané Čechy u parkuru. Jejich pohledy mluví za vše. Běží se mnou. Nesmím zklamat. Běžím. Ještě pár skoček. A je to tam! Nadšení bylo vidět i u Honzy, který na mě čekal v cíli s pamlskem pro Lea. Hned mě objal. Ještě zkontrolovat čip a už běžíme pryč. Vstřebat všechny pocity. Hlavně to, že máme za sebou finálový běh a máme ho čistě! Sice tam bylo pár zbytečných obloučků, ale to mi bylo úplně jedno. Byl to super pocit. Mít to všechno za sebou. Hlavou se mi motaly hned všemožné myšlenky. Dala jsem Lea do chatky a rychle se vrátila na závodiště, jestli už nemají výsledky. To bylo něco neskutečného. Čekání na výsledky. Ti Italové je tam prostě nedávali a nedávali. Už jsem začínala být zoufalá. To bylo snad ještě horší než před během. Člověk už nic neovlivní. Může jen čekat. Čekat. Čekat! ČEKAT!!!!! Šla jsem si prohlédnout stánky s věcmi pro psy. Alespoň zabiji čas a nebudu na to myslet. Mýlila jsem se. Stánky jsem prolítla bleskovou rychlostí a opět jsem stála u tabule s výsledky. Jen ty naše tam stále nebyly. Už to znervózňovalo i ostatní země. Začínaly vznikat drby. Že ty výsledky prý nevyvěsí, aby bylo napětí. Vždyť to je blbost! Děti je tam mají. Uklidňovala jsem sama sebe. Snad po celé věčnosti je tam nakonec dali. Jsme 2.!!! Nemohla jsem tomu opět uvěřit. Stále jsem se ujišťovala, jestli nekoukám na výsledky z Agility. Nekoukala. Byl to Jumping. Máme 2x 2.místo z Evropy!!!!! Tím pádem i v součtech jsme se umístili na 2. místě. Ne to prostě nemůže být možné. Neustále jsem na to musela myslet.
Bylo to opravdu miniaturní - Leonovu klec jsem musela dát na skříň a mé spolubydlící si je rozložily na záchodě. Ano, jinde místo prostě nebylo :D Časem zjišťujeme, že 3. postel se nachází složená ve skříni. No super, náš osobní prostor se ještě zmenšuje rozloženou postelí. Má to alespoň klimatizaci, což v těch vedrech bylo super. A ještě jsme na tom byli dobře, někomu nefungovala. To mi připomíná lednici, která moc nemrazila. Když si na to někdo z Čechů stěžoval, dostalo se mu odpovědi, že to není lednice, ale pouze chladící box a to je věc, která někdy chladí a někdy ne. Prostě Italové :D Necháváme pejsky v chatkách a vydáváme se do města. Respektivě do obchoďáku. Do Milána se pojede zítra. Pak už následovala večeře a návrat do kempu. V pátek ráno jsme se vydali do blízkého aquaparku. Myslím, že jsme si to všichni nad míru užili. Po několika hodinách jsme byli nuceni opustit osvěžující vodu a vrátit se do neskutečného vedra - na veterinární přijímku a trénink. Když jsem uviděla povrch, spadl mi kámen ze srdce. Tráva! Byla to krásná zelená tráva :D nebylo to úplně rovné, ale nebyblo to vyrovnané pískem jako ve Švýcarsku, to mi stačilo :) Z tréninku mám smíšené pocity. Leo krásně makal, ale až moc. Vyzkoušela jsem zónovky a vrátili jsme se do stínu. Následující program byl pro většinu jasný - návrat do aquaparku. Do Milána jsme nakonec chtěli jenom 3, na čež řekli, že se tam nepojede. Bylo mi to dost líto, když už tu jsme. Nedá se nic dělat. Šli jsme alespoň omrknout jeho okraj, kde jsme byli ubytovaní. To jsme ale netušili, že tam pohledy prostě neseženeme. S nepořízenou jsme se vrátili do kempu a začali se strojit na zahájovací ceremoniál. Jako Repubblica Ceca jsme hrdě nastoupili s bojovými pokřiky. Bylo to opět nezapomenutelné. Kráčet tam pod kmytajícími českými vlajkami a ukázat, že i my tam máme své místo mezi ostatními, mnohem většími, zeměmi. Poté jsme si poslechly motivační proslovy pořadatelů a rozhodčích. Napjatě jsme očekávali co si Italové přichystají na úvod pro ně typického. Ve Švýcarsku to byly alpské rohy a vyhazování vlajky. Přichází paní převlečená za malou holčičku s obručí v ruce a za ní někdo v kostýmu plyšového psa. Paní začíná psa cvičit. Trochu udiveně na to koukáme stejně jako ostatní země kromě Italů. Ti se hlasitě smějí. Ještě jsme si oběhli pár koleček s vlajkami a odešli na večeři. Ani jsme se nenadáli a byla tu sobota ráno. Na snídani jsem neměla ani chuť. Přesvědčím sama sebe a sním croissant. V sobe mám tak neskutečně moc pocitů. Ještě, že junioři small začínají. Budu to mít rychle za sebou. Alespoň 1. běh. Potom spadnou nervy. Nesmím se nervovat. Přenesu to na Lea. Když on se na mě dívá tak strašně chápavě. Jako kdyby říkal, že se nemám bát, že to spolu zvládneme. A i kdyby ne, tak si to pořádně užijeme. Nechci ho zklamat. Už nás volají na prohlídku. Cesta na závodiště je nekonečná. Připadám si jako Alenka v říši divů. S každým dalším krokem si připadám ještě dál. Po celé věčnosti jsme tam nakonec došli. Všude spousta lidí. Na obou parkurech se míjí junioři jako spousta mravenců. Vždyť z té prohlídky nemůžu nic mít. Musím to přestat všechno řešit. Snažím se soustředit jen na pořadíí překážek. Nemůžu říct, že se mi parkur líbí, ale nedá se říct, že se mi ani nelíbí. A ještě k tomu Agility. Zónové překážky. To nemůžu nikdy dát. Takových čistých a rychlých běhů. Ale jsou tu i chybné. Pořád si opakuji trať a přemítám, kde si dát na co pozor. Už k nám kráčí juniorští manažeři. Máme se jít připravit. Zase ta nekonečná cesta do kempu. Otvírám dveře. Leo vrtí ocásekm a protahuje se. Trochu mě to povzbudí. Beru nejnutnější věci a běžíme zpátky. Chytiit pár talířů, rozeskákat, zchladit a hurá na start. Nedočkavý Ital nás už vyhlíží a ukazuje, že se mám postavit před start. Držím Leona v náruči. Cítím jeho divoce bušící srdce. Ještě opatrná slova Jiřinky: "Nenech se vyhecovat u houpačky!" Jasný, předpředposlední překážka je houpačka a pak rovinka. Na kvalifikačkách to samé v bleděmodrém - už jsem to nevydržela, utekla jsem mu a on ji skočil. A tady ještě budou fandit Češi. Naposled zopakovat parkur a jde se na to. Za skandování Čechů, které ani nevnímám, pokládám Lea před 1. skočku. Dávám si náskok. Zase na mě kouká tím svým strašně chápavým pohledem. Vybíhám. Už ani nevím, jak se to všechno seběhlo, ale najednou jsme se ocitli v cíli s čistým během. Ještě Leovi přečetli čip a už jsme šťastně odcházeli se vykrokovat. Potom jsem Lea vrátila do chatky, ať nabírá síly na další běh. Vrátila jsem se zpátky na závodiště. Už nikdo neběhal a přestavoval se parkur. Běží ke mně kamarádka, že jsme se s Leem prý umístili na 2.místě. Nemůžu tomu uvěřit. Honem se běžím kouknout na výledkovou listinu. A ona to je pravda!!! Vážně!!! Už ani nevím, jaké byly moje první pocity, ale bylo jich opravdu spousta. Povezu si domů pohár! POHÁR Z EVROPY. Budu stát na stupních pod českou vlajkou! Jdu do finále z 2.místa. A spousta dalších jako co tomu řeknou doma, na cvičáku, ti, co mě někdy trénovali a všichni ostatní v ČR. Zasypává mě spousta českých reprezentantů, objímají mě, gratulují a co mě překvapilo i jejich rodiče. Vlastně ona to byla i 1. česká získaná trofej. Než jsem se pořádně vzpamatovala, už jsme měli prohlídku na finále. Byl to jumping. Dost nás překvapilo, že parkur byl docela lehký. Z toho jsem nadšená moc nebyla. Přece jenom bude hodně záležet na rychlosti než na technice. Naši juniorští manažeři nám radili s prohlídkou a mě navrhli vedení, které jsem nikdy nedělala, ale že to bude prý rychlejší. Proč to nezkusit. Cítila jsem pocit výzvy a dokonce jsem se těšila až to vyzkouším. Alespoň, že prohodili pořadí, takže jsem běžela skoro na konci. Ještě za nás dali háravky.To čekání než půjdeme na řadu bylo děsné. A už je to tu zase. Zvedám se. Jdu do kempu pro Leona. Celé se to opakuje znovu. Stejně jako ráno. Už mířím na start. Nikde nevidím naše manažery. Znervózním. Trochu mě chytá panika. Sakra kde jsou? Vždyť mám za chvilku startovat. Najedou vidím Péťu jak jde s úsměvem ke mně a říká: "Možná by bylo dobré běhat u smallů." No jo. Já stojím u parkuru large. Vůbec mi to nedošlo. Přeběhnu o parkur vedle, kde už mě italští pořadatelé nevózně vyhlíží. Opět si zopakuji parkur, už se chystám na start, když v tom uslyším povzbudivý hlas: "Ukaž jim jak se běhá v Čechách a hlavně si to užij!" To mi dodalo sebevědomí. Možná až moc. Hrdě jsem položila Lea před 1. skočku a nějakou nervozitu jsem vůbec neřešila. Alespoň co si pamatuji. Poslední pohled na namačkané Čechy u parkuru. Jejich pohledy mluví za vše. Běží se mnou. Nesmím zklamat. Běžím. Ještě pár skoček. A je to tam! Nadšení bylo vidět i u Honzy, který na mě čekal v cíli s pamlskem pro Lea. Hned mě objal. Ještě zkontrolovat čip a už běžíme pryč. Vstřebat všechny pocity. Hlavně to, že máme za sebou finálový běh a máme ho čistě! Sice tam bylo pár zbytečných obloučků, ale to mi bylo úplně jedno. Byl to super pocit. Mít to všechno za sebou. Hlavou se mi motaly hned všemožné myšlenky. Dala jsem Lea do chatky a rychle se vrátila na závodiště, jestli už nemají výsledky. To bylo něco neskutečného. Čekání na výsledky. Ti Italové je tam prostě nedávali a nedávali. Už jsem začínala být zoufalá. To bylo snad ještě horší než před během. Člověk už nic neovlivní. Může jen čekat. Čekat. Čekat! ČEKAT!!!!! Šla jsem si prohlédnout stánky s věcmi pro psy. Alespoň zabiji čas a nebudu na to myslet. Mýlila jsem se. Stánky jsem prolítla bleskovou rychlostí a opět jsem stála u tabule s výsledky. Jen ty naše tam stále nebyly. Už to znervózňovalo i ostatní země. Začínaly vznikat drby. Že ty výsledky prý nevyvěsí, aby bylo napětí. Vždyť to je blbost! Děti je tam mají. Uklidňovala jsem sama sebe. Snad po celé věčnosti je tam nakonec dali. Jsme 2.!!! Nemohla jsem tomu opět uvěřit. Stále jsem se ujišťovala, jestli nekoukám na výsledky z Agility. Nekoukala. Byl to Jumping. Máme 2x 2.místo z Evropy!!!!! Tím pádem i v součtech jsme se umístili na 2. místě. Ne to prostě nemůže být možné. Neustále jsem na to musela myslet. 
Pořád mi to nedocházelo. Jsme vícemistři Evropy. Poté úspěšně doběhali i ostatní naši reprezentanti a vydali jsme se na večeři. Hned přes wifinu sdělit do dálných končin naše výsledky, pocity, přijmout gratulace. Byl to náročný, ale úžasný den. Jen nějak strašně rychle utekl. Ale čeká nás další den. Kdy budeme bojovat za družstvo. Ještě dezert - zmrzlinu a vracíme se do kempu. Cestou jsme se koukli na nějakou "párty" co pořádali Italové. Zrovna, když jsme přišli, probíhala volba miss a missáka. Moc mě to nezaujalo. Raději jsme se šli podívat na chudáka poníka, kterého hluk rušil. Ostatní reproši na hardy pard ještě zůstali, ale já už to zabalila. Padla jsem do postele za vlast. Hned ráno jsme se probudili s chutí bojovat. Náš tým ve složení - já s Leonem, Kája Šonská se Zorkou, Terka Snášilová s Dennym a Markét Juřicová s Dannym. Naší bojovou náladu zkazil fakt, že se jednak začíná agility (s tím už jsme se po včerejšku smířili) ale co bylo hlavní - družstva S,M se běhala na stejné velikosti 35cm.
Sice to je vrchní hranice S a spodní hranice M, ale stejně mi to přišlo pěkně nespravedlivé. Jakoby nestačilo, že na Evropě ve družstvech běhají S a M dohromady. Celý den bylo vidět, jak se s tím menší psíkové perou. Dokonce se stalo, že jeden český tým se diskvalifikoval za to, že pes skočku podlezl a běžel na další překážku. Tak prohlídka byla rychlá. Všechno na jistotu. Pak už jsme jen koukali na to jak padají laťky a jak si to mediáci užívají. Normálně jsme si chodili pro psy do kempu 15 psů předem, ale teď jsme šli 20, abychom si je mohli ještě pořádně rozeskákat na vyšších skočkách. Zrovna když jsem se v chatce přezouvala, uslyšíme zvenku hlas Honzy, jak nás volá. Vlítne do chatky a oznamuje nám, že jdeme za 3 psy, ať sebou pořádně mákneme.
Nic nechápeme. Vždyť jsme šli včas. Není čas to řešit. Chytá nás panika. Bereme jen ty nejdůležitější věci, já se rychle obouvám, ani ponožky jsem si nestihla vzít. Kája poběží v sandálech. Vzít Leona, pamlsky, vodítko, talíř a jde se. Vlastně běží. Není čas ani na vyvenčení. To dopadne hrozně. Leon je vzteklý. Potřebovala bych mu alespoň párkrát hodit talíř. Prostě není čas. Není čas ani na shlazení. To nemůže dopadnout dobře. Jdu na start. Ani nevím, jak běželi přede mnou. Pouze vím, že Kája měla nějaké neshody, slyšela jsem reakci čechů stojících u parkuru. V rychlosti se snažm zjistit nějaké info, ale nedostává se mi. Pokládám Lea na start. Můj zrak se upře na skočkách. Na neskutečně velkých skočkách. Vždyť to je větší než Leon. Vybíhám. 1.skočka. Uslyším takové nevinné "cink". Naštěstí zůstala. 2.skočka. Točení. "cink". Drží. Leon neskutečně štěká. Dokonce to vnímám. To se normálně nestává. Kladina. Běžím co mi nohy stačí, musím být na zóně dřív!! Dávám tam ruku, ale k ničemu. Leon ji přeskočil a tím se dostal přede mě a už jen vidím, jak zalézá do té vzdálenější díry. Slyším smutnou reakci Čechů. Pomalé tleskání. Zklama jsem. Mysleli si, že jsme jistí. Alespoň to doběhnu. Následovala skočená houpačka. Vracet se nemá cenu. Akorát řve a neuvědomuje si co dělá. Nějak to celé doplácáme. V cíli se začnu všem omlouvat. Neskutečně mě to mrzí. Když to člověk zkazí v jednotlivcích, ano zklame i ostatní, ale především sebe. Tady zklame celé družstvo. A oni nám tak věřili. Mou vlnu omluv přeruší Jiřinka se slovy: "Vždyť Kája má jen odmítnutí a holky jsou čistě stále jste ve hře!" To mi dodá naději. Sílu bojovat. Nevzdat to. Musíme napravit, co jsme zkazili. Výsledky nakonec ukázaly, že se naše družstvo umístilo na 6.místě. To je super. Musíme pořád bojovat! Jen mě trochu zklamalo, že nebylo finále jako finále - startovka nebyla jako při 1. běhu a nebyla ani obrácená, byla prostě jiná, ale nikdo nevěděl, podle čeho ji sestavili. My běželi někde u konce. Prohlídka byla tentokrát ve volnější atmosféře. Navzájem jsme si navrhovali různé způsoby vedení, konzultovali to s manažery, kteří to konzultovali mezi sebou. Byla to sranda. Parkur byl taková docela rovinka. Takže půjde dost o rychlost. Hmm...Zase mají MA výhodu. Tentokrát jsme si psy do areálu závodiště přivedli rovnou do stanu do klecí. Poházela jsem Leovi talíř, pořádně jsme psíky rozeskákali na vyšších skočkách, shladili je a pomalu šli na start. Tentokrát jsem to všechno viděla. Kája s Markét čistě, Terka DIS. Musíme doběhnout. Prostě musíme. MUSÍME!!! Nechci to zkazit. Jdeme na start. Běžíme. Nakonec jsme to doběhli s jednou chybou. 
Ale doběhli. Když byl Leo ve slalomu, utekla jsem mu abych stihla otočku a asi jsem mu tam strčila ruku, za kterou šel a vypadl. Jako družstvo jsme skončili v Jumpingu na 11.místě a v součtech nám to vydalo na 8.místo. Na jednu stranu jsem byla ráda, že to mám všechno za sebou, ale na druhou stranu mi to bylo líto. Všechno to bylo strašně super a o to rychleji to uteklo. Ale ještě nás čeká vyhlášení. Ceremonie, na kterou všichni čekají. Ale ještě před tím se musíme sbalit. Jenomže vyklidit ten náš malý kutloch bylo náročnější než jsme si mysleli. Vyklízení jsme byli nuceni přerušit a jít na vyhlášení. Od zkušených jsem se snažila zjistit jak to na takové ceremonii chodí. By člověk nevěřřil, jak je to složité. A už je to tady. Sice mi Italové totálně zkomolili jméno, ale to nevadí. Vystupuji z davu a po boku vlajkonoše kráčím k těm 3 stupínkům. Pogratulovat třetímu a už jdu zaujmout své místo. Dát Lea nahoru a vystoupat k němu. Byl to úžasný pocit. Gratulace od rozhodčího. Dostávám pohár. Neskutečné. Stát tam. Před tolika zeměmi. Všichni tleskali. A koukali jen jedním směrem. Kdo měl foťák, fotil. Cítila jsem svůj divoký tep na ruce svírající ledový pohár. Ani jsem si nevšimla, že přichází drobná slečna s šeltičkou a podává mi ruku. Ještě chvíli jsme si užívali ten nezapomenutelný moment. To samé se opakovalo ještě 2x. S tím rozdílem, že když jsem šla na stupně potřetí - za součty, tak vždycky celý stát oběhl kolečko před stupňy, oceňovaný se pak odpojil a šel zabrat své místečko. Akorát když se běželo se mnou, tak jsem se nějak zapomněla odpojit a najednou jsem se ocitla zpátky u české reprezentace. Jen chudák vlajkonoš se správně oddělil a teď sám stál u stupňů. 
Dala jsem si ještě jedno kolečko sama a všichni se smáli. Vždyť je to moje chvíle. Tak co. Koikrát toto člověk v životě zažije. Po skončení ceremonie jsme se ještě úspěšná česká repre vyfotila s s trofejemi, složili stan a šli dobalit. Musím říct, že to bylo docela náročné narvat to všechno (i stěmi poháry) do kufru. Poté ještě vyřešit nějaké nejasnoti s Italy na recepci (asi půl hodiny) a jelo se konečně domů. Utahaní, ale neskutečně šťastní. Českou republiku jsme opustili jako reprezentanti a vracíme se jako vícemistři Evropy. Leo si lehl na sedačku a hned to zalomil. Vždyť i on si odpočinek zaslouží.
Na závěr bych chtěla strašně moc všem poděkovat. Kdybych měla vypsat úplně všechny určitě by to bylo ještě delší než tento článek (od toho, kdo seká trávu na cvičáku až po řidiče autobusu, kteří nás do Itálie dovezli). Dostalo se nám neskutečně velké podpory, děkuji také těm, kdo nás trénovali, ohromné díky patří té nej šiperce - dokázal, že i toto plemeno má v agility své místo, zvládl mé nervy, vedro, cestu,..Díky Leo!! Ale hlavně strašně moc děkuji juniorským manažerům (především Péťovi, Jiřince, Standovi a Honzovi), kteří nás dokázali podržet i v těch nejtěžších chvílích, jejichž podpora byla neskutečná a myslím, že se to projevilo i na výsledcích celé české reprezentace.
Na úplný závěr si dovolím vložt výstřižek z reportáže od Standy Maška ze stránek klubu agility ČR: Jenom jedna statistika na začátek - z celkového počtu 95 běhů se naši reprezentanti diskvalifikovali pouze 12x - to svědčí o nervech z ocele. Celkem naše reprezentace stála "na bedně" 14x, což bylo nejvíce ze všech států (druzí skončili Belgičané s 12 zářezy a poté Švýcaři s 10) a na vyhlášení jsme se málem ani nestíhali otáčet s vlajkami. Uznání za to, jakým způsobem naše agility děti & junioři reprezentují, zasluhuje ale každý závodník. Neboť to, co v Itálii všichni předvedli bylo vskutku neuvěřitelné.
Na úplný závěr si dovolím vložt výstřižek z reportáže od Standy Maška ze stránek klubu agility ČR: Jenom jedna statistika na začátek - z celkového počtu 95 běhů se naši reprezentanti diskvalifikovali pouze 12x - to svědčí o nervech z ocele. Celkem naše reprezentace stála "na bedně" 14x, což bylo nejvíce ze všech států (druzí skončili Belgičané s 12 zářezy a poté Švýcaři s 10) a na vyhlášení jsme se málem ani nestíhali otáčet s vlajkami. Uznání za to, jakým způsobem naše agility děti & junioři reprezentují, zasluhuje ale každý závodník. Neboť to, co v Itálii všichni předvedli bylo vskutku neuvěřitelné.
A co říct na úúúplný závěr? Dííííky, bylo to skvělé!!!!!!!!!!! :)))))
17.-18.5.2014 - Kvalifikační závod juniorů pro EOJ 2014 v Herolticch u Tišnova - i přes nepříznivé počasí jsme si to užili. Všechny zóny jsme běželi na na ruku a o to víc mě překvapilo to, že jsme se kvalifikovali na EOJ 2014 v Itálii z 1. místa!!!
Agility 1: 5 trestných bodů (skočená houpačka) nejlepší čas, 8. místo - 2 body
Jumping 1: 2.místo - 8 bodů
Agility 2: 1.místo - 10 bodů
Jumping 2: 2.msto - 8 bodů
Agility 3: 1.místo - 10 bodů
Agility 4: neběželi jsme a už jsme si užívali pocit reprezentantů :D
Celkem: 38 bodů - 1.místo junioři small
8.5.2014 - Úplně super závody - KENNEl CUP 2014 - závod chovatelských stanic :) Od Prachovských skal jsme měli 2 zástupce :D já s Leonem a Alena Podrazká s Luciferem :D a bráškové byli úplně nejlepčí! :D Lucifer - zkouška SA1 1.místo, Jumping 23.místo, já s Leem DIS (minul kruh a skočil další skočku) takře do finále jednotlivců se nám nepodařilo probojovat nikomu, ale zato já s Leem SA3 1.místo a ocitli jsme se ve finále chovatelských stanic! Kde Lucín se umístil na 1. místě, Leon na 3. místě ( nej čas + shozená laťka) Chovatelská stanice od Prachovskcýh skal se stala NEJLEPŠÍ CHOVATELSKOU STANICÍ SA a ještě Leon + Lucifer vyhráli závod dvojic :)
4.5.2014 - Mladá Boleslav - May Cup - Další moc hezké závody :) Jumping 2.místo, Agility DIS, SA3 - DIS
1.5.2014 - Prvomájové závody v Jičíně - Krásné závody, i když počasí moc nepřálo, moc jsme si to užili :) Jumping - 3.místo, zkouška SA3 - DIS, Agility 1. místo!!! :)) se super zónami :D :)
20. - 21.4.2014 - Tonto víkend jsme zavítali do Ústí nad Labem :) V neděli se tam konaly dvojzkoušky agility, ale za příplatek jsme běželi i třetí :) V 1. běhu byl Leo totálně mimo :/ Vůbec nechtěl běžet a diskli jsme se na slalomu - 3x za sebou špatný náběh....V 2. běhu už běžel, ale skočil zónu - 6.místo. A ve třetí zkoušce opět skočil zónu - 5.místo. Vracet se mi ho nechtělo, jelikož jsem byla ráda, že vůbec běží...
Neděle - 1. ústecký juniorský speciál - Agility - DIS - vrácení na zónu, zkouška SA3 - DIS, opět vrácení na zónu, ve hře jsme skončili na 3. místě :) Nejdřív se musela říct velikonoční říkanka, nebo zatančit makarénu - já recitovala :D poté se házelo vajíčky do košíčku a pak se běžel jumping, kde šlo pouze o čas, což bylo naše štěstí, jinak bychom se totiž diskli :D
Neděle - 1. ústecký juniorský speciál - Agility - DIS - vrácení na zónu, zkouška SA3 - DIS, opět vrácení na zónu, ve hře jsme skončili na 3. místě :) Nejdřív se musela říct velikonoční říkanka, nebo zatančit makarénu - já recitovala :D poté se házelo vajíčky do košíčku a pak se běžel jumping, kde šlo pouze o čas, což bylo naše štěstí, jinak bychom se totiž diskli :D
12.4.2014 - Letošní agilitní sezónu jsme zahájili neoficiálními sranda závody Skokem zpátky do pohádky v Chrudimi. Běhalo se v kostýmech. S kamarádkami jsme šly za Čtyřlístek, já za Fifinku. Dlouhá zimní pauza byla znát i na našich výkonech, proto musíme s Leem teď pořádně zabrat....Ani se neprojevily zóny, na kterých jsme tak usilovně pracovali od listopadu, jelikož běh Agility byl Leon mimo..nevím, co mu přeletělo přes čumák...takže DIS a ještě k tomu šel krkokem (to by šlápl na tu zónu i kdyby nechtěl). Jumping byl lepší, to dokonce i běžel . Nakonec z toho bylo 2. místo. O hře radši nemluit :D Začalo to zavřením psa do klece - do hradu. Poté část parkuru proběhl psovod ( pár skoček, 2x kruh, tunel), sesbíral klíče a vysvobodil svého psa. Ten už doběhl zbytek parkuru No, v těch šatech to bylo docela vtipné. Jsem ráda, že se sem tam můžu zúčastnit neoficek a užít si tu srandu :)
